Komentář: Přehrady musí být z kořenů, ne betonu. Pomoci může i digitalizace

Jedním z nejvíce probíraných témat posledních měsíců je sucho a snaha zadržovat vodu v krajině. Platí, že posledních 5 let se celá země potýká s dlouhodobým suchem. Podle údajů ministerstva zemědělství jsou v některých oblastech rozdíly v objemu vody až 1000 m3. I proto je vítaná každá iniciativa ze strany ministerstev životního prostředí a zemědělství, které se suchem snaží bojovat. V minulém týdnu do médií „protekla“ zpráva o tom, že vláda uvolnila miliardu korun na boj proti suchu. Je ale nad čím jásat?
Miliardová investice ze strany státu počítá především s podporou budování různých vodních děl. Konkrétně se jedná o tyto 4 body:
– Podpora výstavby a technického zhodnocení infrastruktury vodovodů a kanalizací,
– Propojování vodárenských soustav, 
– Podpora opatření na drobných vodních tocích, rybnících a malých vodních nádržích,
– Podpora budování protipovodňových opatření. 

Jak sám potvrzuje přední český hydrolog profesor Jánský, naši předci budovali nejrůznější malé či větší přehrady po stovky let a díky nim vděčíme za to, že v krajině v současné době ještě nějakou vodu máme. Přehrady a další typy vodních děl mají jistě svoje opodstatnění, ale co to znamená pro zemědělce a jsou přehrady opravdu praktické při přívalových deštích, jaké se Českem prohnaly v posledních dnech?

Čeští farmáři se v posledních měsících potýkali především se změnami výměru vlastních polností, kdy každá erozně nebezpečná plodina na erozně ohrožené půdě může být pěstována s půdoochrannými opatřeními či musí být rozdělena přerušovacími pásy apod. Od příštího roku nebude moci pole oseté či osazené jednou plodinu výměru větší jak 30ha což se tedy týká již letos zasetých ozimů. Cílem tohoto zákona tedy není zadržovat vodu až v údolí, kam se vyplaví již kontaminovaná, ale tvořit v podstatě přírodní přehrady na polích pomocí různých plodin na větších polí, přerušovacími pásy, remízků a dělení polností. České zemědělství si díky tomuto zákonu od poloviny minulého roku prochází tichou revolucí, o které se v médiích moc nemluví. 

Farmáři totiž často bohužel nemají potřebnou oporu v jednotné politice, která by jim umožnila například organizovaně digitalizovat, což by jim značně ulehčilo práci s vyměřováním změn pro tvorbu schválené polnosti. Právě digitalizace půdního fondu je jednou z cest, kterými by se ministerstvo mělo vydávat a současná vládní politika téma stále dostatečně ve svých návrzích neakcentuje.

Podobnou investici a pozornost jako tomu je u vodních děl by si jistě zasloužila i změna skladby lesů, zvýšení podílu zeleně nelesního typu, která pomáhá zadržovat tolik potřebnou vláhu v půdě. S tím souvisí i větší investice do tvorby mokřadů, tůní či návrat toků do původního stavu (tj. tvorba niv či meandrů). Pokud by ministerstvo zemědělství svůj záměr rozšířilo i mimo vodní díla na celkovou rekultivaci krajiny včetně podpory digitalizace půdního fondu, tak by jistě prospělo nejen živočichům, rostlinám, ale i farmářům a obyvatelům této země. Tato problematika je natolik komplexní, že se na ní nedá pohlížet jen z jednoho úhlu pohledu, byť samotná iniciativa se cení. Budeme tedy za pár let hovořit o ojedinělém kroku nebo o začátku celkové obrody české krajiny?

Autor: Jiří Musil, CEO Agdata